Klinická mikrobiologie a infekční lékařství
 

Jilich D, Machala L, Rozsypal H, Aster V, Staňková M. Návrh doporučeného postupu očkování u dospělých osob infikovaných virem HIV-1. Klin mikrobiol inf lék 2008;14(2):59-64

TYP PUBLIKACE: Přehledový článek

ÚPLNÝ TEXT:

Úvod

      HIV pozitivní pacienti jsou v důsledku poruchy imunitního systému zvýšenou měrou ohroženi řadou infekcí a je proto žádoucí využít všech možností účinné a bezpečné prevence a profylaxe těchto chorob. Zároveň však právě přítomnost buněčného imunodeficitu zvyšuje u těchto pacientů riziko vzniku komplikací očkování na straně jedné a snižuje pravděpodobnost úspěšnosti očkování na straně druhé [1].

      Vzhledem k tomu, že v současné době požadavky na očkování HIV pozitivních pacientů stále narůstají a že provádění bezpečné a účinné očkovací praxe u této skupiny osob vyžaduje důsledné respektování určitých specifických požadavků, pokusili jsme se v následujícím textu shrnout informace získané jak z dostupné literatury tak i z vlastních zkušeností nabytých při očkování našich pacientů v AIDS centru FN Na Bulovce a předložit návrh očkovacích postupů dospělých HIV pozitivních osob v České republice.

Bezpečnost očkování

     Neživé očkovací látky jsou při dodržení všeobecných kontraindikací považovány u HIV pozitivních osob za bezpečné [1-3].

      Po očkování některými živými vakcínami (BCG, spalničky, variola, žlutá zimnice, rotaviry) však byly opakovaně pozorovány závažné až fatální komplikace a podávání živých vakcín je proto u osob s HIV infekcí všeobecně kontraindikováno [4, 5].

      Výjimky z tohoto pravidla lze akceptovat pouze v nezbytně nutných případech, kdy očkované osoby mají dostatečně vysoký počet CD4+ T lymfocytů a riziko závažné infekce výrazně převyšuje rizika plynoucí z očkování. U dospělých HIV pozitivních osob s CD4+ lymfocyty >500/ml lze považovat podání některých živých očkovacích látek za relativně bezpečné - jedná se především o očkování proti žluté zimnici, varicelle, zarděnkám, spalničkám a příušnicím [6, 7]. V situaci hlubokého imunodeficitu s CD4+ lymfocyty <200/µl je však i očkování těmito vakcínami jednoznačně kontraindikováno. Očkování živými vakcínami nemá být u HIV pozitivních osob kombinováno s aplikací jiných očkovacích látek a v případě nutnosti podání jiné vakcíny je třeba dodržet interval alespoň 4 týdnů.

      Použití ostatních živých vakcín (BCG, pravé neštovice, břišní tyfus, cholera a poliomyelitida) je kontraindikováno u všech pacientů s HIV infekcí bez ohledu na jejich imunitní stav. Vzhledem k vyššímu riziku komplikací je u HIV pozitivních očkovanců nutné vždy pečlivě a adekvátně dlouho monitorovat výskyt případných reakcí a nežádoucích účinků očkování. Určité obavy panují také z možné akcelerace progrese HIV infekce díky aktivaci CD4+ lymfocytů a následnému zrychlení replikace HIV po očkování. Po očkování konjugovanými vakcínami lze u HIV pozitivních osob pravidelně pozorovat krátkodobé (? 4 týdny) nízké vzestupy virové nálože HIV RNA (=<103 kopií/ml), které ale nemají obvykle žádný vliv na klinický stav očkovaných pacientů; tento jev je však třeba vzít v úvahu a pravidelné kontroly virové nálože provádět s dostatečným odstupem po očkování [3, 8].

Úspěšnost očkování

     Dostatečnou imunitní odpověď lze pravidelně očekávat jen u osob s CD4+ lymfocyty >500/ml . U nově diagnostikovaných HIV osob s dostatečně vysokým počtem CD4+ T lymfocytů je proto vhodné neodkládat potřebná očkování na pozdější dobu, ale aplikovat je co nejdříve, dokud ještě nedošlo k progresi imunodeficitu [9].

      Při počtu CD4+ lymfocytů <300/ml je imunitní odpověď obvykle již významně snížena a je vhodné úspěšnost očkování následně laboratorně monitorovat.

      U osob s CD4+ lymfocyty <100/ml není úspěch očkování pravděpodobný. U těchto pacientů je vhodnější vyčkat s vakcinací do doby, kdy se v důsledku antiretrovirové terapie podaří zlepšit imunologický profil.

      Určitou předpovědní hodnotu pro úspěšnost očkování má zřejmě vedle aktuálního počtu CD4+ T lymfocytů zřejmě také tzv. nadir, což je nejnižší hodnota CD4+ T lymfocytů, která byla u pacienta v průběhu dispenzarizace zjištěna, a také aktuální hodnoty virové nálože [10].

      Vzhledem k tomu, že u imunodeficitních osob je třeba očekávat kratší postvakcinační imunitu, je nutné u HIV pozitivních očkovanců provádět častější kontroly hladin protektivních protilátek a případně včas a dostatečně energicky provádět přeočkování [11].

     V případech, kdy je třeba HIV pozitivní osobu chránit před infekcí, ale očkování je kontraindikováno, je třeba podle situace možno podat profylaktickou léčbu (virostatika či antibiotika) nebo použít pasivní imunizaci.

Očkování proti pneumokokům

      Riziko vzniku invazivní infekce způsobené Streptococcus pneumoniae je u HIV pozitivních pacientů přibližně 50-100x vyšší v porovnání s ostatní populací [12]. Dalšími rizikovými faktory je věk nad 65 let, přítomnost některé oportunní infekce, injekční toxikománie, ethylismus, nikotinismus, předchozí hospitalizace, v nedávné minulosti prodělaná pneumonie či chronické plicní onemocnění. Očkování proti pneumokokům je proto doporučeno u všech HIV pozitivních pacientům bez ohledu na věk, klinický stupeň onemocnění či současný imunologický status.

      Pro očkování HIV pozitivních dospělých pacientů je doporučována 23-valentní polysacharidová vakcína, která pokryje přibližně 85 % sérotypů způsobujících invazivní pneumokokové nákazy; sedmivalentní konjugovaná pneumokoková vakcína je doporučována k očkování HIV pozitivních dětí do věku 2 let [3, 11, 13].

      Očkování se provádí intramuskulárně v jedné dávce do deltoideu. U pacientů s počty CD4+ T lymfocytů <500/ml lze předpokládat efektivitu nižší, než u imunokompetentních očkovanců; testování hladin protilátek po očkování se ale rutinně neprovádí. Přeočkování je doporučováno po 3 - 5 letech. U osob, které měly v době očkování počet CD4+ T lymfocytů <200/ml, se doporučuje aplikovat druhou dávku ihned poté, kdy počet CD4+ T lymfocytů přesáhne 200/ml [14].

     

Očkování proti chřipce

      Výskyt sezónní chřipky není zřejmě mezi HIV pozitivními osobami vyšší nežli v ostatní populaci, ovšem těžší průběh onemocnění i výskyt závažných komplikací je v této skupině pacientů výrazně vyšší [15, 16]. Každoroční očkování aktuální vakcínou před začátkem chřipkové sezóny (v průběhu října nebo první poloviny listopadu) je proto všeobecně doporučováno všem HIV pozitivním osobám bez ohledu na jejich současný imunologický status. U pacientů s počty CD4+ T lymfocytů pod 100/ml je však úspěch očkování nejistý. Pro očkování je vhodná trivalentní inaktivovaná vakcína pro intramuskulární event. hlubokou subkutánní aplikaci, která se aplikuje v jedné dávce, u HIV pozitivních dětí mladších 10 let je doporučeno provést prvé očkování proti chřipce dvěma dávkami v intervalu 4 týdnů [17-19].

      Živá vakcína určena pro intranasální aplikaci, která v ČR není v současné době registrována, je striktně kontraindikována u všech HIV pozitivních osob včetně jejich kontaktů žijících ve stejné domácnosti.

Očkování proti virové hepatitidě A

      Očkováním proti virové hepatitidě A je vhodné doporučit všem HIV pozitivní osobám bez celkových protilátky anti-HAV, dále pacientům s chronickými jaterními chorobami včetně hepatitidy B či C nebo patřícím do některé skupiny se zvýšeným rizikem expozice, jako jsou injekční i neinjekční toxikomani, promiskuitní homosexuální muži a cestovatelé do oblastí s vysokou prevalencí hepatitidy A. U mnohých HIV pozitivních pacientů je vhodné očkovat kombinovanou vakcínou proti hepatitidě A a B [20].

      Očkování se provádí inaktivovanou monovalentní vakcínou podle výrobcem doporučeného schématu, obvykle ve dvou dávkách intramuskulárně do deltoideu, 2.dávka se aplikuje za 6-12 měsíců.

      Účinnost a trvání protektivního efektu vakcíny u HIV pozitivních osob dosud nejsou spolehlivě známé, závisí však zřejmě obdobně jako u jiných vakcín významně na aktuální hodnotě CD4+ T lymfocytů. Přeočkování je vhodné zvážit za 5-10 let po prvním očkování [21, 22].

Očkování proti virové hepatitidě B

      HIV pozitivní osoby jsou vzhledem k podobnému způsobu přenosu obou chorob také zvýšenou měrou ohroženy infekcí virem hepatitidy B. Imunodeficitní stav vyskytující se u těchto osob usnadňuje přechod infekce virem hepatitidy typu B do chronické fáze onemocnění.

      Z těchto důvodů má být očkování proti hepatitidě B doporučeno všem HIV pozitivním osobám s negativitou protilátek proti viru hepatitidy B; při současné negativitě protilátek anti-HAV je vhodné podání kombinované vakcíny proti hepatitidě A a B [23].

      Rekombinantní vakcína proti virové hepatitidě B se aplikuje intramuskulárně do deltového svalu ve třech dávkách v rozmezí 0, 1 měsíc a 6 měsíců. U imunodeficitních osob lze obecně očekávat horší imunologickou odpověď a je proto třeba kontrolovat hladiny protektivních protilátek anti-HBs za 4 - 6 týdnů po poslední dávce. Za dostatečné jsou považovány hladiny protilátek vyšší než 100 IU/l. Při nedostatečné nebo nulové odpovědi je u HIV pozitivních osob možno zopakovat shodné očkovací schéma či zdvojnásobit dávku vakcíny (např. u vakciny Engerix na 40 mg); podle podle posledního doporučení amerického Advisory Committee on Immunization Practices (ACIP) je vhodné dvojitou dávkou očkovat paušálně všechny HIV pozitivní osoby [11, 24, 25]. U pacientů s aktuální hodnotou CD4+ T lymfocytů <200/µl je pravděpodobnost vytvoření protektivní hladiny protilátek velmi malá a u těchto osob lze doporučit opakovat očkování až poté, co se podaří pomocí antiretrovirové terapie zlepšit imunologický profil [26].

      Indikace k přeočkování není jednoznačná, u imunologicky stabilizovaných pacientů lze očekávat ochranu po dobu 10 let, ale doporučuje se provádět kontrolu hladin protekčních protilátek již za 5 let po očkování a při poklesu protilátek <100 IU/l přeočkovat s následnou sérologickou kontrolou za 4-6 týdnů.

Očkování proti infekci Haemophilus influenzae typu b

      H. influenzae představuje druhou nejčastější příčinu invazivních bakteriálních infekcí u HIV pozitivních osob [27]. Protože však je u dospělých HIV pozitivních osob většina onemocnění způsobena neopouzdřenými kmeny, nemá očkování proti H. influenzae typ b u těchto osob valný význam [9]; navíc nedochází u většiny očkovaných HIV pozitivních osob po očkování k tvorbě dostatečně vysokých hladin protilátek [28].

      Očkování proti H. influenzae typu b je však všeobecně doporučováno u HIV pozitivních dětí, u kterých dochází k dobré tvorbě protilátek [29, 30]. Používá se inaktivovaná polysacharidová vakcína aplikovaná v jedné intramuskulární dávce 0,5 ml bez nutnosti dalšího přeočkování.

Očkování proti klíšťové meningoencefalitidě

      Koinfekce HIV a virem klíšťové meningoencefalitidy (KME) je i v oblastech s vysokým výskytem KME vzácná. Příčinou je zřejmě odlišná epidemiologie těchto dvou infekcí, ovšem osobám pohybujícím se v přírodě v rizikových oblastech lze toto očkování doporučit. O úspěšnosti tohoto očkování je dosud k dispozici jen málo informací, ze dvou dosud publikovaných prací, které sledovaly výsledky očkování inaktivovanou vakcínou KME u malé skupiny pacientů s HIV infekcí, vyplývá, že u HIV+ osob se po očkování komerčně dostupnými vakcínami nevyskytly žádné závažné nežádoucí účinky. Imunitní odpověď byla u HIV+ pacientů s počtem CD4+ T lymfocytů >500/ml srovnatelná se zdravými kontrolními očkovanci; u HIV+ očkovanců s počty CD4+ T lymfocytů 200–499/ml byly sice hladiny protekčních protilátek nižší, tento rozdíl však nebyl signifikantní [31, 32].

      Očkování HIV pozitivních osob proti KME se provádí podle stejných schémat, jaká doporučuje výrobce vakcíny pro ostatní populaci.

Očkování proti tetanu

      Očkování proti tetanu je v České republice základním pravidelným očkováním dospělých osob. U HIV pozitivních osob se schéma očkování proti tetanu odvíjí, podobně jako u ostatní populace, od personální vakcinační historie daného jedince. Vzhledem k tomu, že u osob s HIV infekcí lze očekávat progresi defektu imunity, je u všech nově zachycených HIV pozitivních pacientů, včetně osob v minulosti řádně očkovaných, vhodné vyšetření hladin ochranných protilátek. Za minimální protektivní hodnotu protilátek je možno stanovit 1,0 IU/ml. Je-li hladina těchto protilátek u v minulosti očkovaných pacientů nižší než 0,01 IU/ml, je třeba provést kompletní očkování 3 dávkami toxoidu podávaného intramuskulárně s odstupem 1 měsíce. U pacientů s rozmezím hodnot 0,01-1,0 IU/ml lze doporučit podání 1 nebo 2 booster dávek [33, 34].

      U všech dispenzarizovaných HIV pozitivních pacientů je třeba pravidelně monitorovat hladiny protilátek každé 3 roky a v případě poklesu provést včas přeočkování.

      Profylaxe tetanu se u HIV pozitivních osob provádí podle stejných zásad jako u ostatní populace [3].

Očkování proti meningokokovým infekcím

      Výskyt i závažnost onemocnění způsobených Neisseria meningitidis zřejmě nejsou u osob s HIV infekcí podle dostupných literárních údajů vyšší nežli u osob HIV negativních a proto jsou indikace očkování proti meningokokům stejné jako u ostatní populace [35-37]. Vakcinaci je vhodné doporučit osobám ve zvýšeném riziku, jako jsou např. mladiství pohybující se často ve větších kolektivech, pracovníci zařízení hromadné péče (zdravotníci a sociální pracovníci) či cestovatelé do hyperendemických oblastí. Podle účelu vakcinace a lokální epidemiologické situace lze použít mono-, bi-, nebo tetravalentní očkovací látku. Pro lepší imunitní odpověď jsou vhodnější vakcíny konjugované [3]. V případě trvání rizika lze zvážit podání booster dávky po 5-10 letech.

Očkování proti vzteklině

      Riziko vztekliny je v současné době na území České republiky minimální, nicméně při cestách do zahraničí, především mimo Evropu, je s možností této nákazy třeba počítat.

      Preexpoziční očkování inaktivovanou antirabickou vakcínou je u HIV pozitivních osob možné, indikace k této vakcinaci jsou však spíše výjimečné (profesionální kontakt se zvířaty, cesty do oblastí vysokého výskytu infekce). U těchto očkovanců je třeba vždy počítat s nejistou imunologickou odpovědí a je proto nutné kontrolovat hladiny protilátek [3].

      Rovněž u postexpoziční antirabické profylaxe u imunodeficitních osob není úspěch očkování jistý. WHO doporučuje při postexpoziční profylaxi podávat imunodeficitním osobám dvojitou dávku antirabické vakcíny a aplikovat do více míst [38, 39]. V literatuře je publikováno několik zpráv o selhání řádně prováděné postexpoziční profylaxe, především u HIV+ osob s počty CD4+ T lymfocytů <200/ml [40, 41]. K posouzení účinnosti postexpoziční profylaxe bude třeba dalších studií; v současné době lze u HIV+ pacientů doporučit kontroly hladin neutralizačních protilátek v průběhu profylaxe. U osob netvořících dostatečné hladiny (podle WHO >0,5 IU/l) je třeba zvážit zvýšení dávky vakcíny nebo počtu dávek [42, 43].

      V souvislosti s očkováním inaktivovanou antirabickou vakcínou připravenou na lidských diploidních buňkách lze u některých HIV negativních osob následně pozorovat vznik falešné anti-HIV pozitivity při vyšetření testem ELISA. Tento fenomén se vyskytuje jen u nízkého procenta očkovaných osob a po několika týdnech opět vymizí; konfirmační vyšetření např. metodou Western blot přítomnost HIV infekce v těchto případech spolehlivě vyloučí [44, 45].

Očkování proti poliomyelitidě

      Riziko akvírování poliomyelitidy je v současné době reálné pouze v několika velmi omezených oblastech Afriky a Asie a pravděpodobnost požadavku na tohoto očkování je proto velmi malá. V nutných případech se u HIV pozitivních osob doporučuje použít inaktivovanou enhancovanou poliovakcínu (E-IPV) [46-48].

      Vzhledem k tomu, že u HIV pozitivních osob byly po podání živé atenuované perorální vakcíny, která je v ČR stále užívána, opakovaně pozorovány postvakcinační paralytické poliomyelitidy, je třeba HIV pozitivním osobám, zvláště v hlubokém imunodeficitu, doporučit, aby se vyhýbaly kontaktu s dětmi, které byly touto vakcínou očkovány [49, 50].

Očkování při cestách do zahraniční

      V současné době prudce narůstá význam vyžádaného očkování cestovatelů včetně HIV pozitivních osob s různým stupněm imunodeficience.

      Obecně lze říci, že indikace očkování při cestách do zahraničí jsou u osob s HIV infekcí stejné jako u ostatní populace - viz tabulku č.1., je pochopitelně nutné důsledně respektovat všechny zásady vakcinace této skupiny osob. Vzhledem k obecně vyššímu riziku je u HIV pozitivních osob je vždy nutné před cestou do rizikových destinací velmi pečlivě zvážit nezbytnost plánované cesty a reálně zhodnotit nebezpečí akvírování infekce a případná rizika očkování. U osob ve velmi hlubokém imunodeficitu (CD4+ T lymfocty <100/ml) je vždy vhodné doporučit odložení cesty na dobu, kdy se pomocí antitretrovirové terapie podaří zlepšit imunitní stav (CD4+ T lymfocyty >200/ml).

      Při rozhodování o očkování pro pobyt v zahraničí je třeba vždy zodpovědně zvážit reálné riziko při cestě tak, aby pacient byl chráněn před skutečným nebezpečím, ale nebyl vystaven riziku plynoucímu ze zbytečného očkování [51].

      Živé očkovací látky proti choleře a břišnímu tyfu jsou u HIV pozitivních osob kontraindikovány, s použitími vakcíny s cholerovým toxoidem a inaktivované polysacharidové vakcíny proti břišnímu tyfu je jen málo zkušeností a je nutno očekávat sníženou imunitní odpověď [52, 53].

      Rovněž o očkování HIV pozitivních osob proti japonské encefalitidě B bylo dosud publikováno jen málo údajů; u očkovaných HIV pozitivních dětí v Thajsku byla rovněž pozorována snížená imunitní odpověď [54, 55].

      Očkování proti žluté zimnici je možno provádět u asymptomatických HIV pozitivních osob s počty CD4+ T lymfocytů >200/ml, vzhledem ke snížené imunitní odpovědi je vhodné provádět kontrolu sérokonverze vyšetřením párových sér [3, 56, 57].

      Jestliže je u cestovatele povinné očkování proti žluté zimnici kontraindikováno, je nezbytné jej vybavit potvrzením o osvobození od očkování, neexistuje ovšem záruka, že toto potvrzení bude akceptováno a cestovatel bude do cílové země vpuštěn!

Závěr

      Při důsledném respektování všech všeobecných zásad správné očkovací praxe a zvláště pak s přihlédnutím ke specifickým požadavkům kladeným na racionální indikování a kontraindikování očkování u HIV pozitivních osob, lze vakcinaci této skupiny osob považovat za poměrně bezpečný a dostatečně účinný způsob předcházení řadě závažných infekčních nemocí.

      Všechny nezbytné podrobné znalosti o dlouhodobém klinickém vývoji a celkovém zdravotním stavu HIV pozitivních očkovanců včetně recentních výsledků imunologických, virologických, sérologických a dalších laboratorních testů se soustředí prakticky výhradně u ošetřujícího lékaře v příslušném regionálním AIDS Centru. Je proto v zájmu pacientů i dispenzárních lékařů, aby očkování HIV pozitivních pacientů bylo prováděno výhradně na specializovaných pracovištích, kterými jsou příslušná krajská AIDS Centra, nebo aby případné očkování osob s HIV infekcí bylo s těmito specialisty konzultováno.

Literatura

  1. Rousseau M, Moreau J, Delmont J: Vaccination and HIV: a review of the literature. Vaccine 2000; 18: 825-831.
  2. Geretti A, Brook G, Cameron C, et al.: British HIV Association Immunisation Subcommittee: Immunisation Guidelines for HIV-infected Adults. Available at www.bhiva.org, Accessed January 15, 2008.
  3. Albrecht D, Weitzel T: Vaccinations and HIV. In: Hoffmann C, Rockstroh J, Kamps B, eds. HIV Medicine. Paris, Cagliari, Wuppertal: Flying Publisher, 2007.
  4. Kengusakul K, Sathirapongsasuti K, Punyagupta s: Fatal myeloencephalitis folloving yellow fever vaccination in a case with HIV infection. J Med Assoc Thai 2002; 85: 131-134.
  5. Gonzalez B, Moreno S, Burdach R, et al.: Clinical presentation of Bacillus Calmette-Guérin infections in patients with immunodeficiency syndromes. Pediatr Infect Dis 1989; 8: 201-206.
  6. Armenian S, Han J, Dunaway T, et al.: Safety and immunogenicity of live varicella virus vaccine in children with human immunodeficiency virus type 1. Pediatr Infect Dis J 2006; 4: 368-370.
  7. Moss J, Scott S, Mugala N, et al.: Immunogenicity od standard-titer measles vaccine in HIV-1-infected und uninfected Zambian children: an observational study. J Infect Dis 2007; 196: 347-355.
  8. Kolber M, Gabr A, De La Rosa A, et al.: Genotypic analysis of plasma HIV-1 RNA after influenza vaccination of patients with previously undetectable viral load. AIDS 2002; 16: 537-542.
  9. Bartlett J, Gallant J: Medical management of HIV infection. Baltimore: John Hopkins Medicine Health Publishing Business Group, 2004.
  10. Lange C, Lederman M, Medvik K, et al.: Nadir CD4+ T-cell count and numbers of CD28+ CD4+ T-cells predict functional responses to immunizations in chronic HIV-1 infection. AIDS 2003; 17: 2015-23.
  11. Spach D: Immunizations for HIV-infected adults: indications, timing, and response. Top HIV Med 2006; 14: 154-158.
  12. Jordano Q, Falcó V, Almirante B, et al.: Invasive pneumococcal disease in patients infected with HIV: still a threat in the era of highly active antiretroviral therapy. Clin Infect Dis 2004; 38: 1623-8.
  13. Mofenson L, Oleske J, Serchuck L, et al.: Treating opportunistic infections among HIV-exposed and infected children: recommendations form CDC, tha National Institutes of Health, and the Infectious Diseases Society of America. Clin Infect Dis 2005; 40: 410-416.
  14. Penaranda M, Falco V, Payeras A, et al.: Effectiveness of polysaccharide pneumococcal vaccine in HIV-infected patients: a case-control study. Clin Infect Dis 2007; 45: e82-7.
  15. Klein M, Lu Y, DelBalso L, et al.: Influenzavirus infection is a primary cause of febrile respiratory illness in HIV-infected adults, despite vaccination. Clin Infect Dis 2007; 54: 234-240.
  16. Lin J, Nichol K: Excess mortality due to pneumonia or influenza during influenza seasons among persons with acquired immunodeficiency syndrome. Arch Intern Med 2001; 161: 441-6.
  17. Gallagher K, Juhasz M, Harris N, et al.: Predictorsof influenza vaccination in HIV-infected patients in the United States, 1990-2002. J Infect Dis 2007; 196: 339-346.
  18. Yamanaka H, Teruya K, Tanaka M, et al.: Efficacy and immunologic response to influenza vaccine in HIV-1-infected patients. J Acquir Immune Defic Syndr 2005; 39: 167-173.
  19. Atashili J, Kalilani L, Adimora A: Efficacy and clinical effectiveness of influenza vaccines in HIV-infected individuals: a meta-analysis. BMC Infect Dis 2006; 6: 138.
  20. Van der Wielen M, Van Damme P, Chlibek R, et al.: Hepatitis A/B vaccination of adults over 40 years old: comparison of three vaccine regimens and effect of influencing factors. Vaccine 2006; 24: 5509-5515.
  21. Wallace M, Brandt C, Earhart K, et al.: Safety and immunogenicity of an inactivated hepatitis A vaccine among HIV-infected subjects. Clin Infect Dis 2004; 39: 1207-1213.
  22. Rimland D, Guest J: Response to hepatitis A vaccine in HIV patients in the HAART era. AIDS 2005; 19: 1702-1704.
  23. Mast E, Weinbaum C, Fiore E, et al.: A Comprehensive Immunization. Strategy to Eliminate Transmission of Hepatitis B Virus Infection in the United States. MMWR Recommend Rep 2006; 55(RR-16): 1-25.
  24. Brook G: Prevention of viral hepatitis in HIV co-infection. J Hepatol 2006; 44(1 Suppl): S104-107.
  25. de Vries-Sluijs T, Hansen B, van Doornum G, et al.: A Prospective Open Study of the Efficacy of High-Dose Recombinant Hepatitis B Rechallenge Vaccination in HIV-Infected Patients. J Infect Dis 2008; 197: 292-294.
  26. Pasricha N, Datta U, Chawla Y, et al.: Poor responses to recombinant HBV vaccination in patients with HIV infection. Trop Gastroenterol 2005; 26: 178-182.
  27. Steinhart R, Reingold A, Taylor F, et al.: Invasive Haemophilus influenzae infections in men with HIV infection. JAMA 1992; 268: 3350-3352.
  28. de Sousa dos Santos S, Lopes M, Simonsen V, et al.: Haemophilus influenzae type b immunization in adults infected with the human immunodeficiency virus. AIDS Res Hum Retrov 2004; 20: 493-496.
  29. Melvin A, Mohan K: Response to immunization with measles, tetanus, and Haemophilus influenzae type b vaccines in children who have human immunodeficiency virus type 1 infection and are treated with highly active antiretroviral therapy. Pediatrics 2003; 111: 641-644.
  30. Daza P, Banda R, Misoya K, et al.: The impact of routine infant immunization with Haemophilus influenzae type b conjugate vaccine in Malawi, a country with high humen immunodeficiency virus prevalence. Vaccine 2006; 24: 6232-6239.
  31. Panasiuk B, Prokopowicz D, Panasiuk A: Immunological response in HIV-positive patients vaccinated against tick-borne encephalitis. Infection 2003; 31: 45-46.
  32. Wolf H, Pum M, Jager R, et al.: Cellular and humoral immune response in heamophiliacs after vaccination against tick-borne encephalitis. Br J Haematol 1992; 82: 374-383.
  33. Dieye T, Sow P, Simonart T, et al.: Immunologic and virologic response after tetanus toxoid booster among HIV-1 and HIV-2-infected Senegalense individuals. Vaccine 2001; 20: 905-913.
  34. Ching N, Deville J, Nielsen K, et al.: Cellular and humoral immune response to a tetanus toxoid booster in perinatally HIV-1-infected children and adolescents receiving highly active antiretroviral therapy (HAART). Eur J Pediatr 2006; 166: 51-56.
  35. Brindle R, Simani P, Newnham R, et al.: No association between meningococcal disease and human immunodeficiency virus in adults in nairobi, Kenya. Trans R Soc Trop Med Hyg 1991; 85: 651.
  36. Kipp W, Kamugisha J, Rehle T: Meningococcal meningitis and HIV infections: results from a case-control study in western Uganda. AIDS 1992; 6: 1557-1558.
  37. Nelson C, Iler M, Woods C, et al.: Meningococcemia in a patient coinfected with hepatitis C virus and HIV. Emerg Infect Dis 2005; 6: 646-648.
  38. World Health Organization. Report of a World Health Organization consultation on intradermal application of human rabies vaccine. Geneva: World Health Organization. (WHO/Rab/Res/95.47) 1995.
  39. Thisyakorn U, Pancharoen C, Ruxrungtham K, et al.: Safety and immunogenicity of preexposure rabies vaccination in children infected with hunam immunodeficiency virus type 1. Clin Infect Dis 2000; 30: 218.
  40. Pancharoen C, Thisyakorn U, Tantawichien T, et al.: Failure of pre- and postexposure rabies vaccination in a childinfected with HIV. Scand J Infect Dis 2001; 33: 390-391.
  41. Tantawichien T, Jaijaroensup W, Khawplod P, et al.: Failure of multiple-site intradermal postexposure rabies vaccination in patients with human immunodeficiency virus with low CD4+ T lymphocyte count. Clin Infect Dis 2001; 33: e122-e124.
  42. Jaijaroensup W, Tantawichien T, Khawplod P, et al.: Postexposure rabies prophylaxis in patients infected with human immunodeficiency virus. Clin Infect Dis 1999; 28: 913-914.
  43. Thisyakorn U, Pancharoen C, Wilde H: Immunologic and virologic evaluation of HIV-1-infected children after rabies vaccination. Vaccine 2001; 19: 1534-1537.
  44. Henderson S, Leibnitz G, Turnbull M: False-positive human immunodeficiency virus seroconversion is not common following rabies vaccination. Clin Diagn Lab Immun 2002; 9: 942-943.
  45. Plotkin S, Loupi E, C B: False-positive human immunodeficiency virus screening test related to rabies vaccination. Arch Pathol Lab Med 1995; 119: 676.
  46. Mathisen G, Allen A: Inactivated polio vaccine hyperimmunization in adults with HUV disease: a placebo-controlled study. AIDS 1992; 6: 737-738.
  47. Pregliasco F, Minolfi V, Boschin A, et al.: A seroepidemiologic survey of immunity against poliomyelitis in a group of HIV positive and HIV negative drug addicts. Eur J Epidemiol 1995; 11: 693-695.
  48. Sande M, Gilbert D, Moellering R: The Sanford guide to HIV/AIDS therapy. Hyde Park, USA: Jeb C. Sanford, Publisher, 2002.
  49. Chitsike I, van Furth R: Paralytic poliomyelitis associated with live oral poliomyelitis vaccine in child with HIV infection in Zimbabwe: case report. BMJ 1999; 318: 841-843.
  50. Ion-Nedelcu N, Dobrescu A, Strebel P, et al.: Vaccine-associated paralytic poliomyelitis and HIV infection. Lancet 1994; 343(51-52).
  51. Castelli F, Patroni A: The human immunodeficiency virus-infected traveler. Clin Infect Dis 2000; 31: 1403-1408.
  52. Schuhwerk M, Richens J, Zuckerman J: HIV and travel. Travel Med Infect Dis 2006; 4: 173-174.
  53. Kroon F, van Dissel J, Ravensbergen E, et al.: Impaired antibody response after immunization of HIV-infected individuals with the polysaccharide vaccine against Salmonella typhi (Typhim-Vi). Vaccine 1999; 17: 2941-2945.
  54. Puthanakit T, Aurpibul L, Yoksan S, et al.: Japanese encephalitis vaccination in HIV-infected children with immune recovery after highly active antiretroviral therapy. Vaccine 2007; 25: 8257-8261.
  55. Rojanasuphot S, Shaffer N, Chotpitayasunondh T, et al.: Response to JE vaccine among HIV-infected children, Bangkok, Thailand. Southeast Asian J Trop Med Public Health 1998; 29: 443-450.
  56. Tattevin P, Depatureaux A, Chapplain J, et al.: Yellow fever vaccine is safe and effective in HIV-infected patients. AIDS 2004; 18: 825-827.
  57. Receveur M, Thiébaut R, Vedy S, et al.: Yellow fever vaccination of human immunodeficiency virus-infected patients: report of 2 cases. Clin Infect Dis 2000; 31: E7-8.

 

Zpět
Doporučené postupy
Úvodní stránka



© Trios, KMIL
Aktualizace 7. 6. 2008